Blátivý soutok lesku a okázalosti

Blátivá zátoka, blátivý soutok, blátivé město je překlad malajského hlavního města běžně označovaného jednoduše KL. Kuala Lumpur. Ale až sem vyrazíš, gumáky nech klidně odpočívat doma. Je to jedno z nejčistčích míst Asie, které jsme měli šanci dosud navštívit.



Dorazili jsme večer a cesta z letiště do města zabere dobrých 40 minut. Dost dlouhá doba čekání na mrazení v zádech. Vyhlížíme světla mrakodrapů, ale většinu cesty zíráme do tmy. Taxikář moc nemluví a tak je cesta poměrně klidná. Na návštěvu máme jen necelé dva dny a tak ještě jednou probíráme, jaké poklady si z KL musíme odvézt.


Přijíždíme do našeho hotelu. Má asi 48 pater a v 42 je bazén s výhledem na mrakodrap Petronas, dominantu a chloubu města. V illuzi luxusu vzpomínám na Bohúšovo hlášku: "Děláte machry a hajzly máte na chodbě". Ne, tak hrozné to určitě není, ale poprvé v životě vidím recepci hotelu venku před budovou. Pár stolů přetažených ubrusem, místo těžítka notebook a za ním milá paní recepční. Mluví anglicky, jako ostatně téměř všichni tady, jen jejich přízvuk je někdy těžké detekovat. Nepospícháme a tak si vše necháme vysvětlit ještě jednou. Po třetí už jsou ní patrné mírné známky nevraživosti. Když rukou šmátrá pod ubrusem pro nějaký dokument, přeji si, aby to byl skutečně nějaký dokument. Dobrá, není to kulomet, nýbrž hlášenka hostů a my se můžeme jít ubytovat. 





První poklad máme přímo nad hlavou a pro trofej si stačí zajet o 3 patra výš. Tedy tak jsme si to původně představovali. Ve skutečnosti musíme z 48 patra do přízemí a hotel opustit. To proto, že jdeme na recepci. Na recepci nás odmění úsměvem a za vstup do bazénu zkasírují. Pak nás vedou do toho samého výtahu, kterým jsme právě přijeli, zmačknou tlačítko 42, příloží vlastní kartu a prchnou, aby neblokovali automatické zavírání dveří. Jejich karta oproti té naší do 42 patra funguje. U vstupu k bazénu jsou dva zaměstnanci. Jeden kontroluje vstupenky a druhý toho prvního. Škoda, že hned u vstupu nejsou nějaké matrace. Skoro to zaduní, jak člověku spadne brada. Ten pohled je opravdu impozantní. Dostáváme ručníky a najdeme si poslední volná lehátka. Není jich tu moc, jen něco kolem dvaceti. S ničím se nezdržujeme a jdeme do vody. Ostatně, stejně tu není co jiného dělat. Kouření je tu zakázáno a na cigáro musíme opustit hotel.


Jakkoli je tohle místo dechberoucí, není čas ztrácet čas. Zítra už se musíme vrátit zpět do Thajska. A navíc tu vážně není co dělat. Možná je to hlavně tím, že tu není ani bar. Balíme fidlátka a musíme na pokoj. Umýt razítka, kterýma Ti dveřník zdobí zápěstí, kdykoli projdeš dveřmi. Objednáváme taxi. Naprosto spolehlivě tu funguje aplikace "GRAB", tedy až na dojezdové časy. Objednávám vůz a aplikace mi ukazuje dojezd vybraného auta za 5 min. Takže v klidu ještě balíme. Za 3 min. aplikace ukazuje dojezd stále ještě toho samého vozidla za 8 min. Za čtvrt hodiny sedíme v taxíku a vyrážíme. Tentokrát je taxikář je mnohem sdílnější. Mluví o tom, kde tu žije, odkud pochází jeho rodina a jak se žije v KL. Mimochodem, téměř všichni tu mají nové nebo přinejmenším zánovní auto. Prý je to tím, že je velmi jednoduché a levné auto pořídit. Ptáme se na cenu a nijak levné nám to zase nepřipadá. Taxikář vysvětluje, že je to tím, že leasing je možné rozložit klidně na 25 let a tak splátka je prý opravdu nízká. Tedy měsíční splátka, celkové náklady pan taxikář raději počítat nechtěl. Za nějakých 15 min. jsme na místě a v přepočtu platíme předem domluvených 70 Kč. Na takové ceny se dá vcelku rychle zvyknout. Dorazili jsme do nejvýznaměnjší hinduistické svatyně v Malajsii.




Pro západní svět objevil Batu Caves americký přírodovědec William Homaday v roce 1878 a dnes je toto místo jedním z největších lákadel návtěvníků KL. Plán navštívit Batu caves se mi líbil moc. Tedy rozhodně do doby, než jsme dorazili a viděl jsem ty barevné schody. Ne eskalátory, schody. A jejich plných 272. Někteří lidé mají ale tolik energie, že je dokonce i počítají a pak se dohadují, že jich je snad i o něco víc. Musím uznat, že je obdivuju. Jednak výstup není úplné léhárko a jednak Tě zaručeně budou rozptylovat rozverní a zlodějští Makakové. Jsou neuvěřitelně roztomilí, ale jsou potvory zlodějský a žijí tu ve svém absolutně správném přesvědčení, že na to mají právo. Berou si vše, co najdou a co dokážou vzít z batohů, kapes a nepozorných rukou. A když už to jednou mají, tak se s tím rozluč. Tohle fakt nechytíš.



Když se člověk vyšplhá do těch nekonečných schodů, ocitne se v obrovské vápencové jeskyni. Téměř celý vchod zabírá obchod s cetkami, který se v podstatě dá beztrestně minout. Stěny jsou zdobené hinduistickými symboly a sochami. Na konci je skutečný hinduistický chrám, kde jsou vykonávány skutečné obřady a za úplatek je ti dokonce i požehnáno. Navíc ti mnich namaluje bříškem prstu červenou tečku na čelo pro štěstí - tzv. Bindi. Až později se dozvím, že je to znak síly a ženské energie a nosí je vdané ženy. Asi se nad sebou budu muset zamyslet. A vůbec ,co tím jako ten mnich chtěl říct?! Po vykonaném obřadu pokračujeme dál. Máme totiž pocit, že v zadu vidíme denní světlo. Na krápníkovou jeskyni asi dost nepravděpodobné? Proč jako?


Po schodech nahoru i dolů je dost lidí. Navíc se všichni nějak nepravidelně a neočkávně zastavují. Buď nabírají dech, nebo se snaží dostat zpět, co jim ukradli makakové. A nebo si je prostě jen fotí. Ale v jeskyni samotné se davy nějak rozplynou a člověk nemá pocit, že by se musel prodírat skrze nekonečné davy. V každém případě bych se ale raději vyhnul návštěvě jeskyní na konci ledna a začátku února. To se tu totiž už od roku 1890 pořádá Thaipuisamský festival. Zlí jazykové tvrdí, že je to oslava bolesti a to jenom proto, že si účastníci při něm propichují tváře, jazyk a že někteří si háčky také propichují záda a pak se nechaj někde různě zavěšovat. Ve skutečnosti však festival připomíná událost, kdy Parvátí (manželka Šivy ) věnovala svému synovi Murugnaovi válečné kopí, aby mohl zneškodnit zlého démona Sooradapamana. Behěm třídenních oslav prý festival každoročně navštíví víc než milión návštěvníků a to pak bude asi skutečný masakr. No minimálně COVID-19 by se určitě zaradoval.

Ještě než odjedeme, hledáme nějakou kavárnu. Kafe by se hodilo, ale hlavně a to vlastně především, potřebujeme povolit kohoutky. Nedaleko schodů, ještě stále v areálu nacházíme bufet. Jenže toalety tady jsou samostatná jednotka, takže se tu platí a ženy navíc čekají. Hodně dlouho čekají. Myslím, že by ženy měly ukončit program prohlídek o nějakých půl hodiny dříve, jinak jim hrozí nehoda. Téměř 60 korun jsem za tuhle činnost snad ještě asi nikde jinde nezaplatil. Ale cítím se jak znovuzrozený, z radosti a euforoie se rozhoduji zakoupit Durian. To jsem ale moc nepotěšil peněženku, protože za kousek o velikosti angreštu jsme zaplatili něco přes sto korun a pak... . Přiznám se, měli jsme dost práce nezvrátit všechno to ovoce zpátky do šlupky ještě v tom bufetu. Po této zkušenosti dám všem jednu byť nevyžádanou radu. Až a pokud vůbec kdy zkušíš ochutnat "krále ovoce" Durian tak rozhodně buď


za 1. v těsné blízkosti toalety bez fronty

za 2. připrav si igelitový pytlík, nebo raději pytel na brambory

za 3. používej rukavice, nebo raději robotickou páku

za 4. zruš všechna rande v příštích pár dnech

za 5. nakup minimálně jednu krabici zubních past

za 6. raději ten pokus ještě jednou přehodnoť.


Věř nevěř, kopalo to jako na stadiónu, ale ustáli jsme to. Původní plán byl teď vyrazit na jídlo do čínské čtvti, ale otázkou bylo, zda vůbec někdo po tomhle zážitku bude mít hlad. Nakonec jsme jeli. Bez přiznání a okolků přiznám, že tato část plánu se nám moc nepovedla. Už cestou tam nám taxikář celou dobu připomínal, abychom si hlídali svoje věci. Jako by všichni kapsáři v celém KL neznali jiné místo. Je to levné místo všech možných cetek, ale pro cizince jsou tu samozřejmě jiné ceny. A ještě jedna rada na závěr: pořád, ale pořád si hlídejte své věci. No, dobře nás vystresoval kluk jeden šikovnej. Vystupujeme. Nemůžu si pomoct, ale mám tu pocit, že je to trochu vyzdobenější pražská Sapa. A pořád si hlídáme svoje věci. Zkusíme i jídlo. Možná je to ještě zážitek z Durianu, ale moc nám nechutná a pěněžce vlastně taky ne. Tahle návštěva byla rychlá. No a teď zbývá navštívit největší, nejznámější a nejdominantnější turistickou povinnost při návštěvě KL.




Petronas twin tower stojí na místě, kde původně bylo závodiště dostihových koní. S 88 patry a výškou 451,9 metru se až do roku 2004 pyšnila titulem nejvyšší budovy světa. Dnes už se krčí až někde na sedmnáctém místě i když stále zůstává nejvyšší dvojitou stavbou. Sem prostě nemůžume nejít. Když plánujeme cestu sem, dostáváme různá echa o tom, jak složié je se sem dostat. Nejde prostě přijít a jít nahoru. Vstupenky na stejný den prý běžně nejsou k mání. Je to pravda tak na půl. Když člověk dorazí ráno, nějaké okno na odpoledne se najde a nebo pak na druhý den to vyjde určitě. My nic nenecháme náhodě a vstupenky objednáváme on-line. Trochu nerozumím tomu systému. Vstupenky jsou zaplacené a my přesto musíme telefonicky potvrdit jejich vyzvednutí nejméně 24 hod. před samotnou prohlídkou. Druhý den při předání mi to dojde. Jo, asi nejsem nebystřejší. Vstupenky jsme on-line koupili od překupníků za dvojnásobnou cenu. Problém je v tom, že se server tvářil jako oficální prodejní místo. Trochu brlblám ještě ve výtahu, jak snadno jsem se nechal napálit a byznys jim tu funguje asi dobře. Prohlídka se skládá ze dvou částí. Nejdříve se jede k mostu, který obě budovy spojuje. Je ve výšce 170 metrů (údajně je možné jej posunovat) a dlouhý 58 metrů. Přecházíme po mostu tam a zpět a říkám si, že to není špatný předkrm. Pak dorazíme do nejvyššího patra. Je to fakt vysoko a některé výhled na město je jako z vrtulníku. Nemají tu ale žádnou terasu, žádný skywalkpath, není tu bar a za 15 min. nás už zase ženou do výtahu zpět. Suma sumárum, pohled z venčí byl asi o něco více impozantní, než samotný vnitřek. Přesto však bych tam šel znovu, tedy pokud by to mělo být znovu poprvé.


Kuala Lumpur mě mile překvapil. Město je to opravdu čísté a domy nablýskané. Téměř všichni umí alespoň částečně anglicky, takže je jednoduché se domluvit. Na ulici nás neuháněli neodbytní prodejci všeho a měli jsme tu pocit bezpečí. Asi bych sem nejel na více než dva tři dny, ale na druhou stranu, tohle město rozhodně stojí za návštěvu.










61 zobrazení
This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now