BOHOL, Filipíny

Aktualizace: úno 27


Pomalu končí naše Filipínské dobrodružství. Z ostrova Malapascua se přesouváme do Cebu city, hlavního města ostrova Cebu. Odsud plánujeme ještě jednodenní výlet za potápěním do Moalboal a pak pomalu hajdy domů. Jenže náhoda nám připravila úplně jinou příležitost.


Cesta z Malapascui se nám trochu protáhla. Jednak jsme asi dvě hodiny stáli v koloně kvůli převrácenému kamiónu na silnici (chudák řidič něco vepředu vysvětloval orgánům, zatímco řada dobrovolníků z přilehlých vesnic mu vzadu pomáhala vyložit náklad a odčerpat benzín. Asi aby byl kamion lehčí a mohl se vrátit na všechny čtyři. Ještě dlouhé kilometry jsme pak míjeli rozesmáté a šťastné dobrovolníky, nesoucí si na zádech plné tašky a kanystry domů) a za druhé jsem vybral ten nejhorší možný dopravní prostředek. V rámci mého možná trochu chorobného šetření jsem pro nás zajistil to nejlepší, tedy nejlevnější jsem myslel. Autobus bez klimatizace. Však otevřená okna autobusu klima poměrně slušně nahrazují, tedy pokud zrovna nestojíte ty dvě hodiny v zácpě. No jo, nemůžu přece myslet na všechno.V dalších pár minutách se ukázalo, že jsem měl pravdu. Byl to doopravdy ten nejlevnější autobus, což znamenalo, že pokud chtěl někdo z místních do města, vybral si ho taky. Ten den chtěl do města celý ostrov. A tak jsme brzy na třímístné sedačce seděli 4 a z uličky se na nás mačkali cestující a jejich síťovky s živými slepicemi uvnitř. Autobusy nemají určené zastávky, kdo chce jet, ten si mávne. Ten den musel být něco jako místní první máj, mávali prostě všichni. A i když nástupy i výstupy silně připomínaly scénky z vlaku v Troškově Slunce seno jahody, jeli jsem tentokrát necelých 8 hodin.

V Cebu city jsme měli dohodnutou schůzku s Florisou. Potápka, která si u mě v Thajsku před dvěma dodělávala licenci AOWD a pochází z Filipín. Na schůzku jsme dorazili s mírným asi hodinovým zpožděním a hladoví, jako vlci. Popadl jsem menu a poměrně rychle ho zas odložil. S elegantně ležérním úsměvem jsem vysvětlil, že nemám hlad. 350 pesos za jídlo prostě nedám (už jsem říkal, že občas trochu šetřím?) Florisa na nás čekala ještě se dvěma kamarádkami z Cebu City. Rozhovor příjemně plynul a do taktu nám troubil můj hladový žaludek. Mluvili jsme o Filipínách, o ostrově Malapascua a o našem plánu vyrazit brzy ráno do Moalboal na potápění s obrovskými hejny sardinek. Florisa ale navrhla, ať jedeme navštívit ostrov Bohol, odkud ona pochází a který je odsud pouhé dvě hodiny trajektem, přičemž autobus do Moalboal měl trvat asi 4 hodiny. Přesvědčování brzy přerostlo do roztomilého nátlku a přídaly se i obě kamarádky. Kdybych byl v takové situaci v Čechách, myslel bych se, že mají něco za lubem. Ale Filipínci takoví prostě jsou. Jsou milí, vstřícní a extrémně pohostinní. 3 piva na lačný žaludek a všechny změny byly dohodnuté. Brzy ráno jsme vyráželi na Bohol.


Mít s sebou místního "průvodce" se ukázalo jako velká výhoda. Všechno bylo rychlejší, jednodušší a srozumitelnější. Snažili jsme se objednat taxi z grabu, ale asi bylo příliš brzy. Nikdo nebyl k dispozici a tak jsme si objednali běžného taxika. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím, když jsme po příjezdu do přístavu platili nižší částku, než nám nabízel GRAB. Florisa nám vysvětlila, že výhoda Grabu tady není v ceně, ale v tom, že pokud něco zapomneš v taxíku, máš větší šanci, že se Ti věci vrátí zpět. Proč se tohle proboha dozvídáme téměř na konci našeho pobytu na Filipínách? Hned po příjezdu do přístavu Florisa zavolala nějakého místního človíčka a poslala ho pro naše jízdenky. Byl jsem trochu nervózní, protože s penězi jsme mu museli dát i naše pasy. Za neskutečně dlouhých 5 min. však človíček přiběhl zpět a všechny formality byly vyřízené. Dostal 50 pesos, což je asi 20 korun. Jednosměrná jízdenka stála 500 pesos. Dá se tu sehnat i levnější, ale cesta pak trvá 4 hodiny místou dvou. Přístav vypadal jako přístav. Já vím, to tak obyčejně bývá, ale ještě stále jsem měl v hlavě přístav Maya, resp. to jedno dlouhé betonové molo. Dokonce jsme museli nechat projet naší bagáž skenerem. Prostě platí úměra, čím větší přístav, tím větší byrokracie. Fery je rychlé, uvnitř klimatazice a pouštěli nějaký docela fajn film s Mattem Damonem, takže cesta uběhla poměrně rychle. V jednu chvíli ukazuji Florise na mapě Českou republiku a Polsko. Vedle televize visí totiž upozornění zákazu dovozu vepřového masa z Polska. Za dvě hodiny jsme vystupovali na ostrově Bohol.


Bohužel jsme si s sebou přivezli trohu nečas. Pršelo a bylo dost zataženo, což nám kazilo radost, vlastně fotky jsem chtěl říct. Z přístavu jsme si místo taxíka vzali tricykl. Před jízdou na něm se vždy nejdřív pomodlím a pak teprve jedeme. Na tomhle vozítku musí totiž šofér řídit i na rovině. Řídítka se celou dobu klepou, jak kdyby je držel sám pan Alzheimer. Po 30 min. dorážíme k Florise domů. Jdeme na kávu, něco pojíst a upřesnit denní plán. Nakonec je dohodnutý takto: Chocolate Hills, Tarsier Conservation Area, řeka Loboc River a nakonec ostrov Panglao, kde bychom měli přenocovat. Zítra náš čeká potápění se sardinkami a jeskyně Hinagdanan Cave a odjezd zpět do Cebu City. To zní přeci geniálně. Přemisťování je tentokrát opravdu jednoduché. Florisa má auto a od začátku se vžila do role našeho průvodce. Miluju Filipíny a Filipínce.

Cesta na Chocolate Hills trvá z Tagbilaranu asi 40 min. Vstupné je pouhých 50 Pesos. Parkovat se musí pod prvním kopcem a nahoru nás převáží shutle. Žádné čekání, jakmile nás vidí, Florisa mávne, a jedeme. Přitom nám vysvětluje, jak jsou Filipínci zhýčkaní, že tady nikde nejsou jízdní řády, protože se jezdí pořád a nikdo se nemusí obtěžovat docházet na nějaké zastávky. Prostě si mávnou, kdekoli zrovna jsou. Název Čokoládové hory prý dostaly kvůli barvě v kopců v létě. Osobně jsem zklamaný, nesl jsem si celou dobu lžičku na ochutnávku :-) Výhledy jsou ale impozantí. Výšlap asi stovky pocitově však 1000 schodů za to opravdu stojí. Uděláme povinné fotky a videa a jdeme dolů do restaurace. Beru jidelní lístek a zase nemám hlad.


Na zpáteční cestě jedeme do Tarsier Conservation Area za Nártouny filipínskými (kolega měl zrcadlovku), nejmenšími primáty na světě. Kolega tvrdil, že nejmešního primáta na světě má on v kalhotách, ale nebyl schopný to dokázat a tak jsme se soustředili na Nártouny. Jenže opičky jsou tak malinké, že na fotkách z mobilou jsou to jen malé hnědé tečky a o videu z GoPro ani nemluvě. Nicméně zážitek je to stejně úžasný. Vstupné je 80 pesos a Nártounů je osm. Všude v parku jsou průvodci a všechny vám ukazují, abyste tyhle malé opičky neminuly. Prý zůstávají stále na jednom místě. Cestou zpátky musíte projít obchůdkem se suvenýry. Chytré, nicméně už jsem říkal, že dost šetřím?


Další zastávkou je resort Loboc river resort. Pro nás zbytečně drahé, ale dáme si alespoň mango shake a uděláme nějaké fotky. Místo je to nádherné. Takže vychutnáváme chvilky pohody a děláme povinné záznamy.



A pak už jedeme Panglao, kde se budeme zítra potápět. I když ještě před tím nás Florisa vezme k sobě domů, kde nás pohostí úžasnou večeří. Už jsem říkal, že Filipínce miluju? Ubytování na Pagnlao a to přímo na nejznáměnší pláži Alona Beach nám Florisa sehnala za pouhých 900 pesos. Krásné místo. Pláž je lemovaná bary, potápěčskými centry a hotely. Večer to tu žije. Z barů se linou zvuky živé muziky. Je to příjemná změna oproti všudypřítomným skřekům z karaoke na jiných místech. Ovšem i tady je samozřejmě alespoň jeden karaoke bar.


Ráno si přivstanu a jdu se projít po pláži. Místo je ve srovnání s večerm úplně vylidněné. Potápěčská centra jsou ovšem již otevřena a tak jdu na výzvědy. Ponory stojí něco kolem 1700 pesos a aboslutně nejsou přístupni o cenách vyjednávat a dávat slevy. To je oproti jiným zkušenostem z Filipín poměrně velká změna. My už ale stejně máme dohodnutý ponor za 1350 po slevě. Tu nám ale opět byla schopna vyjednat jen Florisa z původních 1500 a i to byl pěknej porod. Naše potápěčské centrum je v resortu Relax. Je to tu hezký a prázdný. Největší klientela z Číny má kvůli Coronavirusu útrum. To nám ale dost vyhovuje. Jdeme na sardinky. Asi třikrát se ujišťujeme, že pojedeme na místo, kde uvidíme Sardinky. Guide nám slibuje, že tu jsou u každého ponoru a že je nemůžeme minout. Za celý ponor jsme neviděli ani jednu. Guide se po vynoření udivoval, že jsme zajímali opravdu jen o hejna sardinek a kdyby to byl býval věděl, vzal by nás na to správné místo. Tak jo, tak jindy, alespoň se máme příště na co těšit a jsme o zkušenost bohatší.


Jedeme do Hinagdanan Cave. To je krápníková jeskyně se sladkoslaným vodním přírodním bazénem uvnitř. Juhů, máme plavky. Někdo z kolegů vysvětluje názvy stalagmitů, ale říká to špatně, haha, mám totiž mimotechnickou pomůcku a tak nikdy nezapomenu, který je který. Mimotechnická pomůcka je ovšem z němčiny, ale funguje dokonale. Krápníky, které visí dolů jsou Stalagtity (Tits - jsou německy prsa a ty časem přecy taky visí), Stalagmity rostou ze země nahoru (Miete - němeky nájem a ty přece také neustále rostou výše a výše), Stalagnáty jsou spojené SM a ST (Naht je německy spoj).


Po návštěve jeskyní jedeme ještě jednou za rodinou Florisy. Rozloučit se a nechat se pohostit. Floriso, moc moc děkujeme, jsme velkými dlužníky a doufám, že dorazíš někdy do Evropy, abychom Ti Tvojí pohostinnost mohli alespoň částečně oplatit.










165 zobrazení
This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now