Ostrovy Guančů

Ostrovy Atlantského oceánu, které dostaly svůj název podle nepříliš známeho druhu mohutného a statného psa, který hlídal své obyvatele a jejích vesnice.

Přísná karenční opatření kvůli Covidu19 jsou za námi a tak je nejvyšší čas oprášit toulavé boty a omýt ploutve trochou slané vody. Kosti nám už dávno chřadnou v sychravém létu české kotliny a tak jsme se odvážili vycestovat i s vědomí, že návrat domů může být zase trochu komplikovaný. Nenašli jsme žádný přímý let, ale i s přestupem v Madridu nám cesta zabrala jen hezkých 11 hodin.


Vstup do země je téměř bezproblémový.. Musíme mít nasazené roušky, vyplnit formulář, podrobit se přísnému pohledu infračervené kamery, měřící teplotu a ještě přísnějšímu oku zdravotního personálu, měřící si nás - tedy dost nedůvěřivě. Skoro jsem se styděl a začal se zakrývat před těmi laskavými rentgenovými pohledy. Ale vše dobře dopadlo a po krátké asi hodinové konzultaci už vystavujeme svoje bílé kůže nabalené do zimních hávů hřejivému slunci guančových ostrovů. Dobře ukrytí za skleněnými dveřmi letištní haly ze sebe strháváme všechny zbytečnosti s nechutně dlouhými rukávy a nohavicemi. Jestli nás nezavřou teď, tak už nikdy.


Tak už uháníme v dlouhé plechové nádheře směrem na jih. Taxi by byl rychlejší, ale pět nás do vozu prostě nikdo nechtěl vzít a tak se uklidňujeme myšlenkou, že každý z nás ušetřil 2 Eura. Cesta trvá jen hodinu. Cestu po levé straně příležitostně lemuje pobřeží klidného oceánu a na druhé straně na nás z výšky zhlíží neurovnaná černohnědá skaliska s občasnými reklamními nápisy z bílých oblázků, Tedy jako oblázky to vypadá z dálky a říkám si, že z blízka to budou asi pěkně velké šutry a trochu je podezírám, že je jednoduše nabílili. Dálnice překvapivě není úplně prázdná, ale při pomyšlení na Jižní spojku nebo nedejbože D1 se tetelím štěstím.


Házíme bágly do pokoje se čtyřma palandama. Chvilku se dohadujeme, kdo si bude nafukovat plonkové lehátko a utíkáme k moři. Šumění oceánu příjemně šimrá do uší a přitom vyhlížíme nebližší a nejvhodnější místo pro první strategickou poradu s gáblíkem a karafou Sangrie. Jak se tak rozhlížíme, říkám si, že mi horko buď vypařilo mozek z hlavy a nebo slunce vypálilo černou díru do očí. A nebo jsme, na to co jsme viděli, prostě jen nebyli připraveni. Křemínkové kamínky v dunách afrického písku odrážejí paprsky do očí, moře se leskne v zrcadlové hodině a promenáda líně zeje prázdnoutou. Nic. Respektivě nikdo. Je tu úplně prázdno. Žádní turisté, rybáři, surfaři, žádá muzika ze stánků a restaurací. Je to místo duchů a my si trochu lámeme hlavu, zda jsme vyhráli v loterii a nebo si budeme drbat hlavu.


Porada je přiměřeně dlouhá, nechceme ponocovat, protože zítra brzy ráno vyrážíme na loď a pod vodu. Čeká nás výlet na gumáku a dva ponory.

Probouzí nás ostré sluneční paprsky a vůně kávy, kterou uvařil časně ráno kolega z lehátka, na kterém se prý vůbec nedalo spát. Je dobře, že tohle fajnové místečko vvyhrál on a všichni se shodujeme, že si tuhle vymoženost zaslouží až do konce pobytu, což je ale bohužel jen další noc. Pak se budeme přesouvat dál na jih. Formality v přístavu nezabraly dlouho a už se houpeme na vlnách Atlantiku. "Den je krásný," napadá mě hitovka ze Starců na chmelu a oči mi líně kloužou po třpitkách rozházených v oceánu směrem za sluncem. Najednou se ozve nadšený výkřik: "Delfíni!!" Kapitán točí kormidlem a míří k hejnu. Ruce se plní telefony, foťáky a kamerami a přihlouple nadšené výkřiky přehlušují řev motoru, který ale v blízkosti hejna kapitán stejně vypíná. Čekáme na další akrobatické kousky, když někdo zamumlá: "tamhle něco je!" Pohledy se otočí za rukou a vidíme malinkou želvu, která se přišla dechnout na hladinu. Pomalu se lodí blížíme k ní, ale ona neutíká. Zůstává na hladině. "To ji divné," zabrblá kapitán a ještě se přiblíží. Želva se očividně nemůže zanořit, má nějaký problém. Kapitán zajede ještě blíž, aby se podíval co se děje. Želva vypadá relativně v pořádku, žádná struna ani zamotané sítě. "Na sobě nic nemá," přemýšlí kapitán "takže na sobě bude mít nějakého kraba."



Z nějakého důvodu jim krabi zalézají do spodní části krunýře a želva se pak nemůže potopit. Kapitán nám to vysvětluje, ale sám neví, proč to tak je a proč to krabi dělají. Nicméně umí pomoct. Želvu opatrně vyndá z vody a skutečně tam najde dva kraby. Vyprostí je a hodí do moře, kam patří. Pak pouští želvu a všichni napjatě čekáme. Skoro se nám chce zatlestkat, když želva po pár tempech nabere správný směr a zmizí v modročerném nekonečnu.


Ať už se ten den přihodí cokoli dalšího, tenhle zážitek už asi nic nepřebije. Není vůbec špatný cítit se jako hrdina i když jsme zrovna my proto nic moc neudělali. Žij blaze Tryskáči a přijď se na nás někdy podívat pod vodou...


Konec první části








0 zobrazení
This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now