Pět mýtů, příšer a legend, jako skvělé aprílové nachytávky.

Aktualizace: led 23


Napsal: Mark 'Crowley' Russell


Náš letošní aprílový příběh o prvním přístrojovém potápění na Titaniku se nakonec stal poměrně populárním. Ve skutečnosti ale příliš nevěříme, že by se čtenáři nechali oklamat, tedy alespoň v případě, kdy čtenářem je potápěč. Jenže o našich oceánech toho stále víme tak málo, že i opravdu vymyšlené hlouposti se mohou v průběhu let nakonec stát obecně uznávanou pravdou.


Oceány si stále uchovávají svá tajemství a my můžeme aktivně pozorovat jen nepatrnou část podmořského světa, což je ideální pro naši představivost. V průběhu let se z hlubin oceánů postupně vynořilo mnoho mýtu a legend. Některé byly nesmyslné, zatímco jiné byly založené na realitě. Věda se ale posunula vpřed a my jsme dnes schopni lépe vysvětlit některé příběhy i když i dnes zůstávají některé otázky nezodpovězeny. Díky sociálním médiím však tyto legendy stále přežívají.


Zde je výběr některých našich oblíbených podvodních mýtů, příšer a legend.


1. MEGALODON

Megalodon je nejčastěji zobrazován - pravděpodobně nesprávně - jako větší a zavalitější verze velkého bílého žraloka (Herschel Hoffmeyer / Shutterstock)

Megalodon byl rozhodně skutečný žralok, ovšem jeho setrvávající existence je jedním z nejčastěji udržovaných mýtů vodní říše. Žraloci patří mezi příčnoústé paryby, jejichž kostra je tvořena téměř výhradně z chrupavky a tak nám, kromě zubů, zůstává jen velmi málo fosilních záznamů. Po celém světě byly nalézány obrovské zuby Megalodonu o délce přes 18 cm.


Ačkoli je Megalodon obvykle zobrazován jako větší verze velkého bílého, předpokládá se v současné době, že tvar jeho těla byl bližší žraloku velkému (příbuzný velkého bílého) a měřil asi 18 metrů. Předpokládá se, že Megalodon vymřel asi před 2,6 miliónu let, což je z geologického hlediska poměrně nedávno. V podobnou dobu se pravděpodobně vyvinul i předchůdce člověka, který začal používat nástroje. Tímto však vzájemná interakce těchto dvou druhů zřejmě končí. Velkou kontroverzi vyvolaly další fosilní nálezy koncem padesátých let v podobě zubů Megalodona, jejichž stáří bylo stanoveno na 11 až 24 tisíc let. Tyto informace pak vedly k teoriím, že Megalodon na nás může stále ještě číhat někde v hlubších oceánech.


Jenže pozdější vědecké studium fosilií prokázalo, že původní datovací techniky nebyly spolehlivé a datování bylo ovlivněno tzv. „redepozicí.“ Jedná se o proces, kdy zuby nejdříve erodují ve skále, ve které jsou uloženy a následně se zapouzdří do nového materiálu. Nejnovější způsoby datování zubů pak nově stanovují stáří na přibližně 5 miliónů let.



Zkamenělý zub Megalodona (Wikimedia Commons)

V roce 2014 bylo toto nepřesné datování využito v dokumentárním filmu Megalodon: „The Monster Shark Lives“ jako podpůrný argument teorie, že Megalodon stále žije. Dílo bylo prezentováno jako dokumentární film a to přesto, že se ve skutečnosti jednalo o ryzí fikci, kde role vědců hráli placení herci. Výsledkem bylo, že na kanál Discovery se sesypalo ohromné množství negativních reakcí, jenže odvysílání dokumentu na sociálních sítích zapůsobil jako nezvratný důkaz, že žralok monstrum stále žije. Jenže zatímco ostatní záhadná a obrovská stvoření, jako třeba obří Kraken, zůstávala kamerám utajena, vyplavilo moře jejich mrtvá těla občas na břeh. Na rozdíl od Megalodona. Ten totiž nikdy nebyl pozorován ani živý ani mrtvý, tedy až na pár apokryfních pozorování velkých neidentifikovatelných mořských tvorů. Skutečně potřebujeme další důkaz o jeho zmizení? Žralok této velikosti se musí živit velkými tvory jako jsou velryby a delfíni. Přitom do dnešní doby nebyla nikdy nalezena žádná těla s otisky kousnutí od tlamy až 2,5 metru velké. Megalodon stejně jako většina žraloků musel většinu svého života trávit v mělkých pobřežních vodách po celém světě, takže pravděpodobnost, že je stále na živu, jakkoli bychom si to pravděpodobně všichni přáli, je bohužel nulová.


2. Kraken


Kraken je mýtické mořské stvoření, jehož reálná existence však skutečně není vyloučená. Problém je v tom, že legenda o Krakenovi je mladší než objev obří chobotnice, který mnozí považují minimálně za částečný důvod vzniku této legendy. Na rozdíl od všeobecného přesvědčení, a to především díky Hollywoodu, Kraken nepochází z mytologie starověkého Řecka. Ti totiž měli svojí vlastní Scyllu. Mořské příšery různých tvarů a forem se vyskytují ve folklóru mnoha světových civilizací. Legenda o Krakenovi má však svůj původ v norských povídkách ze 13. století. Název je odvozený od starého skandinávského slova Krake, což znamená zkroucený nebo pokřivený a to přesto, že se mu původně říkalo Hafgufa. Původně byl Kraken popisován jako monstrózní krabovité stvoření, které dosahuje v některých příbězích délky až 1,5 míle a v moři se pak často zjevuje jako nějaký ostrov.


Slovo Kraken se v literatuře objevuje až v roce 1734, kdy je švédský vynálezce moderního binomického klasifikačního sytému Carl Linnaeus použije ve své knize „Microcosmus marinus Systema Naturae“. Krakena zde popisuje jako formu hlavonožce, ale více se už pak o tomto monstru dále nezmiňuje. Skutečnou popularitu mu zařídí až bergenský biskup Erik Pontoppidan ve své knize „The First Attempt at a Natural History of Norway' z roku 1752.


Od 1800 století je Kraken všeobecně popisován tak, jak si ho představujeme dnes – tedy jako obří chobotnice (Architeuthis). První záznam pochází od Plinia staršího, římského přírodovědce narozeného ve 23 n.l. Obří chobotnice byly mýtem samy o sobě a skutečně byly občas pozorovány, a dokonce občas zřejmě potopily nějakou menší loď. To samozřejmě dalo vzniknout legendě o monstru. Na plážích jsou tu a tam objevena mrtvá těla obřích chobotnic s délkou až 14 metrů a existují záznamy z pozorování Vorvaňů obrovských, které mají jizvy na těle od přísavek a háčků jako výsledek bitvy gigantických zvířat. Ovšem je nutno podotknout, že to jsou vorvani, kdo loví chobotnice a ne naopak.


V roce 2004 se podařilo japonskému výzkumného plavidlu přivézt s sebou živý exemplář (bohužel nepřežil) a natočit ho při útoku na návnadu pod lodí. To se později znovu podařilo až v roce 2012. Stojí za zmínku, že obří krakatice je jen druhým největším žijícím bezobratlým zvířetem, o kterém víme, že skutečně existuje. Největší je pak kolosální chobotnice (už nám dochází superlativy), o které se předpokládá, že má přibližně stejnou délku, ale přitom mnohem větší tělo. Obří krakatice mají největší oči, které dnes věda zná, a to až do průměru cca. 40 cm.





3. Ztracené město Atlantida
diversepixel/Shutterstock

Starobylé město nebo ostrovní stát Atlantida je dalším mýtem, který má své místo i v naší moderní kultuře. Atlantida je součástí díla legendárního (a velmi skutečného) řeckého filozofa Platóna, který žil v 5. století před naším letopočtem. O tom, zda je Atlantida zcela fiktivním produktem Platónovy mysli, kterou jen používal k demonstraci jeho představ o koncepci národního státu, či nikoli, vedli debaty i jeho vlastní studenti. Například Aristoteles, Platónův student, si myslel, že Atlantida je zacel alegorická. Méně známy filozof, student Platónova studenta, naopak tvrdil, že Platón Atlantidu ve své práci použil jako metaforu skutečného příběhu o skutečném místě.


O tom, kde se vlastně Atlantida nachází se vedou nekonečné spory, debaty a konspirační teorie a navzdory mnoha tvrzením zůstává stále neobjevena. Sám Platón byl ve svém popisu dost vágní, když napsal, že Atlantida leží za „Herkulovými sloupy“ tedy jinými slovy, za vstupem do Středozemního moře. Dnes už víme, že severní sloup je Gibraltarská skála a jižní vrchol leží někde v severní Africe. „Spíše dál za Herkulovými sloupy“ takže vlastně celý Atlantiky. Platón byl velmi chytrý muž, ale mapu nikdy nenakreslil.


Přestože Atlantida je s největší pravděpodobností jen fiktivní ostrov, není tato legenda zcela bez faktických základů. Příběhy obrovských povodní sahají tisíce let nazpět do naší historie a to až do doby ledové, které skončilo asi před 10 000 lety. Přirozené změny klimaty vedly k záplavám a povodňovými katastrofám, protože hladina moře stoupala z tajícího ledovce. Na vině byla sopečná činnost, zemětřesní, eroze a pohyb tektonických desek. Ačkoli Atlantida tedy nemusela existovat, pod vlnami oceánů leží další ruiny a některé z nich dokonce navštívit při potápění.


Jedním z neznámějších takových míst je Antirhodos, domov egyptské královny Kleopatry, který zmizel pod mořem po masivním zemětřesení a následné vlně tsunami, která zasáhla Alexandrii v roce 365 n.l. Byl to částečně mýtus, částečně legenda, částečně historický fakt, tedy až do roku 1996, kdy potápěčští archeologové lokalizovali pozůstatky měst.




4. Mořské panny

Malá mořská víla v dánské Kodani je jednou z reprezentuje jednu z nejznámějších evropských mořských panen (Pcholo Calapre/Shutterstock)

Mořské panny jsou, jak všichni dobře víme, podvodní stvoření, jejichž horní polovina je lidská a dolní polovina je tvořena ocasem ryby. Z technického hlediska existují také mořanové (opačné pohlaví mořské panny), ale protože drtivá většina lidí, kteří se v minulosti pohybovali na moři byli muži, kteří trávili velmi, velmi dlouhé chvíle bez ženské společnosti, máme prostě více mořských panen než mořanů.


Legendy krásných (většinou) ženských mořských tvorů jsou přítomny v mytologiích mnoha různých civilizací po celém světě jako například Sirény, krásné mladé ženy v řecké mytologii, které lákají námořníky na smrt ke skalnatým břehům jejich ostrovního domova krásným zpěvem.


Po celé věky jsou vedeny hlášení o pozorování mořských panen. Kryštof Kolumbus, chlapík, který tvrdil, že „objevil“ Ameriku hlásil, že během svých cest spatřil tři z nich. Předpokládá se, že za pozorováním mohli být kapustňáci a dugongové – Kolumbus totiž na moři strávil opravdu velmi dlouhou dobu.


„Feejee Marmaid“, kterou dokonce představil slavný cirkus P. Barnuma. Jenže později se prokázalo, že byla vyrobena z opičích kostí a papíru. Žádný jiný mýtický tvor nebyl zastoupen v uměleckých dílech a literatuře tak hojně jako právě mořské panny, jenže žádný potápěč ji na vlastní oči nikdy neviděl, tedy s výjimkou těch, kteří se účastnili uměleckých představení v umělých nádržích.


5. Mušle – penisožrout